Podivín HO
Podivín (Burian 416)
Dědeček Václav Svoboda (1828-1890 v Podivíně) vrátil se po 13letém vojákování v Itálii z vojny domů. Na radu a naléhání svých sousedů a známých koupil si větřák v nedalekých Šardicích a přestěhoval jej r. 1863 do Podivína. O dřívějších osudech tohoto větřáku není jinak nic známo. V těch dobách panovalo prý tak velké sucho, že vodní mlýny nemohly mlet pro nedostatek vody a sedláci byli nuceni vozit obilí do mlýnů až na dalekém Dunaji. Proto naléhání na stavbu větřáků. Dědeček Svoboda přivezl tedy rozložený větřák a postavil jej sám na malém návrší za osadu na trati zvané „Na bilovských“ nebo také „Na širokých“ a ještě dříve před tím „Na šibeničkách“. Tento větřák se nelišil jinak ničím od dřevěných větřáků, jak je známe odjinud ; byl celý otáčen po větru. U větřáku si mlynář postavil obytný dům, zase skoro sám z vlastnoručně nadělaných kotovic - nepálených cihel, s kuchyní a světnicí, vše pod doškem. Zde žil pak klidně v tvrdé práci, uzavřen více do sebe, a vychoval tu všech svých 11 dětí. Při svém skonu ve 62 letech žádal svého syna Viléma, sloužícího tehdy u dráhy, aby převzal větřák a s tím i starost a péči ostatní sourozence. Tak převzal otec Vilém Svoboda rodinný větřák ; zde hospodařil dále, pokračoval v díle otcovském ve skromných jen poměrech a vychovával zde třetí generaci svého rodu – 7 dětí. Velká vichřice, která se přehnala krajem v roce 1890, poškodila tak značně větřák , že musil být rozebrán. Při přestavbě byl však již značně pozměněn : dřívější vysoká dřevěná
budova, otáčející se po větru, byla pevně posazena na zemi a snížena asi na polovici své dřívější výšky. Na nízkou střechu vsazena pak doprostřed železná konstrukce a na ni upevněno větrné kolo s kormidlem, samočinně se podle větru otáčející. Větřák po této renovaci připomínal větrný motor k čerpání vody. V této podobě zůstal pak větřák skoro celé čtvrt století. Také obytnou budovu rozšířil pan otec o další světnici, komoru , stáj se studnou a pokryl vše lepenkou. Po vzoru svého otce dělal si také skoro všechno sám, ať již šlo o výrobky z hlíny, ze dřeva nebo ze železa. Složení mlýna se skládalo ze dvou skládek mlecích kamenů,jedné na šrot, druhé pro mletí mouky. K oddělování mouky od šrotu užívali pytlíků, plátýnek, která se dala vyměňovat podle potřeby pro jemnou nebo hrubou mouku. Kolem kamenu byl dřevěný chránič „lub“, na něm „korčák“s násypným košem. Vše se nasypávalo ručně a vynášelo v násypkách.
Další přizpůsobení nové době nastalo v roce 1912, kdy otec Vilém přikoupil benzinový motorek, aby nebyl závislý na nepravidelném pohonu větrem. Teď se mlelo vesele, i když větrné kolo stálo. Mimoto si pořídil na vysévání mouky místo pytlíků hranolový vysévač „cilindr“ , potažený hedvábným plátnem a jemným drátěným 
pletivem. Než ani s tímto zmodernizováním nabyl pan otec spokojen ; roku 1914 upravil znovu větrný pohon. Místo jednoho větrného kola namontoval si zase sám kola dvě, proti sobě se točící. V tomto stavu zůstal podivínský větřák v dobách dobrých – však těch bylo poměrně málo – i v dobách zlých, po čas první světové války. Tehdy se semílalo i hojně turkyně – kukuřice – a to nejen pro chudáky, .Někdy byla nouze nejen o vítr, ale hlavně o benzin, který se musil dovážet až z daleka z Rakous, při čemž mlynář zpravidla na předraženou formanku doplácel. Starý poctivec nedovedl nebo nechtěl využít různých možností, v čas vojny a bídy tak obvyklých a přímo se nabízejících. A tak zůstal zas jen chudým mlynářem se sedmi dětmi.
Kromě podivínských šrotovali zde i hanáčtí Slováci z nedalekých V.Bílovic a ze Žižkova. Bylo-li větrno, tu se zde sešlo zpravidla několik lidí ke šrotování najednou a musili pak déle čekat. Pan otec proto zařídil věc tak, že po semletí posílal děti „opovídat“ jednotlivým stranám, např. do Bílovic, že je už semleto, aby si pro šrot přijeli.
Než život na větřáku nebyl vždy při vší své skromnosti jen klidnou idylou, jak se mohlo zdát. Byly i dny nešťastné a smutné, tak třeba když čtrnáctiletý synek přišel při mletí o ruku, nebo jindy, když celé stavení, stojící o samotě, bylo úplně vykradeno.
Jaké zde byly sazby za mletí?
Za Rakouska, před světovou válkou, platilo se za 1q 3K, za sešrotování 1 K, a to až do r. 1919. Lidé sami přidávali něco z dobré vůle k této směšně nízké ceně, ale nikdy nepochodili u hrdého pana otce, který darů nikdy nepřijímal. V roce 1920 vznikl v Podivíně nový parní mlýn, nebezpečná konkurence, který šrotoval 1q za 8 K. Starý poctivec Svoboda nechtěl však podbízeti ; příčilo se mu provádět nekalou soutěž a konkurenci a zvýšil proto také sazbu na 8 K. A to začátek konce ; to konečně větřák pochovalo. Nastal boj o život mezi chudým větřákem a bohatým velkým mlýnem ; boj o uhájení holé existence, který se časem jen zostřil. Lidé měli za tytéž peníze větší pohodlí a výhody : mlýn přímo v Podivíně a sešrotované zboží si mohli hned odvést. Na poctivost a solidnost Svobodovu po čas války lidé brzy zapomněli a zákazníci se ztráceli pomalu jeden po druhém.
Dlouhých osm roků trval tento neúprosný a litý boj. Až konečně větřák musil kapitulovat a uznat, že v nerovném boji úplně podlehl. Místní parní mlýn vyřadil jej úplně z provozu r.1928. Od té doby mlel jen příležitostně, chátral a pomalu propadal úplné zkáze. Za osvobozovacích bojů přešla přes větřák fronta ; doslal s obytnou budovou osm přesných zásahů. A to byl jeho definitivní konec. Dneska po něm zůstaly jen zbytky čtyř sloupů a z obytné budovy trochu rozpadlého zdiva, a třetí a čtvrtá generace Svobodů – vnuk Josef přišel se svými čtyřmi dětmi a starým otcem o větřák i o rodný dům.
